Michal Kosík – adrenalin je můj život
Jako další motivační článek přinášíme příběh Michala Kosíka, jednoho z prvních handicapovaných jezdců downhillu a freeridu na světě. Michal měl v roce 2004 těžký pád na kole při exhibici downhillu na snowboardových závodech na Šumavě.
Co se tehdá stalo?
Již na startu jsem cítil, že je něco ve vzduchu, nervozita, stres, časový pres, prostě už od začátku to nebyla ta správná pohoda. Podle toho to také dopadlo. Jeden nepovedený skok, pět metrů vzduchem a při dopadu jsem si o řídítka z přední strany přes hrudník zlomil obratel. Následné problémy s dlahou, která fixovala zlomený obratel, mi také můj stav spíše zhoršily.
Jak jsi vnímal poúrazový stav?
Celkem dobře. Od dětství jsem jezdil závody BMX a později downhillové sjezdy. Těch různých zlomenin a podobných úrazů bylo tolik, že jsem to bral jako další úraz, který k tomuto sportu patří.
Jaké byly tvé první pocity při zjištění, že budeš na vozíku?
Zhruba po třech měsících jsem se dostal do Kladrub. Tam mi začalo docházet, že je něco špatně. Více méně jsem se s mým stavem nepotřeboval nějak vyrovnávat, jelikož jsem vždy věřil a stále věřím, že to rozchodím. Nemám přerušenou míchu. I dnes pociťuji zlepšení citlivosti a hlavně, věda jde stále dopředu, proto není důvod nic vzdávat nebo se s něčím smiřovat.
Kdo nebo co tě motivovalo k tomu, co děláš nyní?
Při pobytu v Kladrubech jsem se seznámil s handbikerem Radkem Civišem, který tam byl v té době na „opakovačce“ a měl s sebou také jeho vlastní handbike. Věděl jsem, že se chci vrátit na kolo a handbike byl v dané situaci nejlepší alternativa. Zkoušel jsem tedy jezdit na tomto půjčeném kole pro vozíčkáře, ale nějak to nebylo ono. Navíc mi překážel korzet, který jsem musel v té době nosit. Později jsem zkoušel i standartní downhillové kolo.
Kdo nebo co tě motivovalo k tomu, co děláš nyní?
Při pobytu v Kladrubech jsem se seznámil s handbikerem Radkem Civišem, který tam byl v té době na „opakovačce“ a měl s sebou také jeho vlastní handbike. Věděl jsem, že se chci vrátit na kolo a handbike byl v dané situaci nejlepší alternativa. Zkoušel jsem tedy jezdit na tomto půjčeném kole pro vozíčkáře, ale nějak to nebylo ono. Navíc mi překážel korzet, který jsem musel v té době nosit. Později jsem zkoušel i standartní downhillové kolo.
Máš na mysli standardní jednostopé kolo pro plně zdravé jezdce? Jak ses na něm udržel?
Nohy jsme přikurtovali k sobě, ale problém byl s posedem a také se zastavováním. Proto jsem se rozhodnul postavit vlastní sjezdové kolo. Kolo pro vozíčkáře v takové podobě v jaké ho vidíte dnes.
Jak tedy vzniklo toto kolo, určitě to nebylo snadné?
Je za tím pět let vývoje a spolupráce s výrobcem sjezdových kol ASP BIKE SHOP Zlín.
Je vidět, že na tvém kole sedíš, to je celkem rozdíl oproti jiným kolům pro vozíčkáře. A jaká je vlastně cena takového kola?
Ano. Jde o obdobu sedáku používaného na monoski. Cena kola na kterém jezdím dnes je okolo 130 tisíc korun.
Tento prototyp nemá žádný poháněcí mechanismus. Jak se dostáváš na kopec?
Je to sjezdové kolo. Veškeré kliky a podobné věci jsou zde spíše na obtíž. Na kopec mě většinou vyveze lanovka nebo mě vytáhnou na laně za autem či čtyřkolkou, prostě jak se dá. Od auta k lanovce a podobné přejezdy zvládám sám, pěkně ručně za zadní kola. Jezdím ale s klukama, tak pomůžou. Mým častým partnerem bývá třeba freerider, Richard Gasperotti se kterým jsme natáčeli také reklamní spot pro Škodovku.
Vraťme se ještě k tobě. Máš vztah? Pracuješ? Případně plánuješ rodinu?
Pracuji jako prodejce ve firmě SIV v Plzni, prodávající zdravotnické pomůcky. Co se týče vztahů, mám čtyři roky přítelkyni. Rodinu momentálně neplánujeme.
Ještě mne napadá jeden dotaz, který by mohl zajímat naše čtenáře. Jakou rychlostí vlastně na tomto kole jezdíš?
Ten sjezd trvá zpravidla 2-5 minut. Největší rychlostí jsem jel 98 km/h na laně za autem, ale při sjezdu jedu až padesátkou, záleží však na trati.
Tvé plány do budoucna?
Chtěl bych se jednou živit výrobou a prodejem sjezdových kol pro handicapované.
Zdroj: http://www.zijushandicapem.cz/
